Misie není svěřena jen misionářům v dalekých zemích

Kdo je pokřtěn, ten je i poslán

Papež František vyzval církev, aby se zamýšlela nad svým povoláním k misii. A v roce 2019 zveřejnil jednoduché heslo „Pokřtění a poslaní“. Má tak na mysli všechny, kdo byli křtem přivtěleni ke Kristu, protože úkol misie není svěřen jen misionářům v dalekých zemích. Je svěřen každému, kdo v Ježíše uvěřil a kdo žije v jeho mystickém těle – církvi. Tedy kdo je pokřtěn, ten je i poslán.  

Co pod slovem „misie“ rozumět, nezůstaneme-li jen u hezkého obrázku, jak bílý misionář vykládá malým černouškům katechismus? Především to, co v sobě slovo samo nese, a to je „poslání“. Logicky takové chápání vede k otázce, kdo posílá, ke komu posílá a s čím posílá.  I když je misie úkolem celé církve, může být naplňován jen těmi, kdo osobně tento úkol přijmou.

Základem a východiskem tohoto poslání je vyvolení a povolání. Člověk, který osobně uvěřil, má určité povědomí, že ho Bůh k této víře nějakým způsobem osobně vyvolil a povolal. Pokud ovšem někdo chápe svou křesťanskou víru jen jako přijatou rodinnou tradici, nebude o svém jedinečném vyvolení a povolání mnoho vědět. A bude možná v pokušení se jen divit lidem kolem sebe, jak to, že nechodí do kostela a že říkají, že jsou nevěřící. Podobně ten, kdo nese své křesťanství jako omezující skutečnost nebo těžký úkol, nebude motivován k tomu, aby se o svou víru chtěl s radostí a láskou dělit.

Církev musí v prvé řadě evangelizovat sebe samu

Při úvahách o misii jako úkolu církve je třeba především připomenout nabádání papeže Pavla VI. z jeho exhortace Evangelii nuntiandi, že církev musí v prvé řadě evangelizovat sebe samu. Tím není míněna pouhá snaha o osobní zlepšování a růst znalostí, ale trvalé přibližování, chápání a přijímání evangelia tak, aby proměňovalo křesťanův život. Proto prvním úkolem pro toho, kdo se chce podílet na misijním poslání církve je pozornost k vlastní víře. K jejímu obsahu, hloubce a vlastně k její nesamozřejmosti. Protože pátravý pohled na situaci v naší zemi a v Evropě může křesťana přivést k pravdivému údivu nad tím, že právě on je v množství těch, kdo křesťanskou víru neznají, tím, kdo v ní žije. To ho může přivést k  vděčnosti a k touze podělit se o toto skvělé obdarování. 

Evangelizace – odkaz k jádru křesťanství

Není náhodou, že se v posledních desetiletích ujal pro misijní činnost církve výraz „evangelizace“. Odkazuje totiž k jádru křesťanství, kterým je evangelium. Tedy k tomu, co Ježíš svým životem, slovy i skutky přinesl a svěřil těm, kdo v něho uvěřili. Jádrem evangelia není jen jakási redukovaná suma poznatků a pravd, která se má druhým nějak šikovně sdělit a snad i vnutit. Je to zvěst o spáse, čili o záchraně mnohdy bloudícího nebo bezradného člověka pro Boha a tedy pro naplnění jeho nejlepších možností. Slovy papeže Benedikta v encyklice Deus caritas est: „Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.“ Uvěření a cesta víry jsou vztahem a dějem, který probíhá mezi dvěma osobami – mezi Bohem a člověkem.

Staletá praxe výuky náboženství jako součásti školní výuky a běžné výchovy v měšťanském prostředí Evropy může tuto skutečnost poněkud zastírat. Jakkoliv bylo a je dobré seznamovat člověka s křesťanstvím od dětství, je zde reálné nebezpečí, že zvěst o spáse bude proměněna jen ve výuku správného chování. Což je jistě také potřebné, ale může se tak ztrácet podstatná skutečnost, že jádrem křesťanství je spása. Že tedy Bůh dělá něco jedinečného pro člověka, ne v prvé řadě člověk pro Boha nebo jen pro kýženou odměnu. Bůh nabízí řešení života člověku slabému, chybujícímu a to nejen jako pomoc v okamžité nouzi, ale jako řešení, které je silnější, než je síla smrti. Z tohoto úhlu pohledu lépe pochopíme, jak je důležité přibližování evangelia dospělým lidem a také proč nás posílá papež František na periferii. Tedy k těm, kdo jsou spíš na okraji zájmu druhých, pro které málokdo něco udělá a kteří se necítí být bohatí sami sebou. Především ti by měli potkat a poznat Boha jako toho, kdo miluje a obohacuje člověka i v jeho třeba bídném osobním, morálním nebo ekonomickém postavení.

Základem misijní aktivity je víra

Předpokladem misijní aktivity křesťana a předpokladem přijímání evangelia těmi, kterých se misie dotýká, je křesťanská víra. Tedy víra v nepředstavitelného živého Boha, který se nám jedinečným způsobem přiblížil v osobě Ježíše Krista. Zásadním požadavkem je pro křesťana to, co je velmi stručně a jasně psáno v listě Židům: Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. (Žid 12,2a). Co se křesťan naučil od Krista a o Kristu a včlenil do svého života, je skvělý poklad. Toto bohatství nese ve svém životě a ve svých vztazích také jako nabídku pro druhé lidi. Člověk, jehož čas k přijetí víry právě přišel, je schopen ji přijmout. Ten, kdo se v danou chvíli s Božím darem otevřenosti k víře nesetkává, bude zřejmě tuto nabídku míjet, dodejme, že zatím.  

Je možné, že se misie podobá spíš práci rozsévače než budovatele předem dobře projektovaného domu. Neznamená to ovšem jakousi „střelbu nazdařbůh“, ale může a má to být aktivita, nesená důvěrou v sílu Božího slova, tlumočeného tak, aby byla šance, že se uchytí a poroste. Aby se mohlo rozsévané semínko ujmout, musí se rozsévající s přijímajícím setkat. A to ne jakkoliv, ale ve vztahu, ve kterém je člověk přijat, nikoliv manipulován nebo míjen. Ovšem vznik rozvíjející se víry je možný jen jako neplánovatelný růst vztahu mezi člověkem a Bohem.

První úkol – odhalování jádra víry

Není tedy úkolem křesťanů vymýšlení strategií, jak evangelium vnutit těm, kdo ho neznají a o jeho poznání výslovně nestojí. Prvním úkolem je odhalování jádra víry, které se koncentruje v osobě Ježíšově, samotnými křesťany. Ti, kteří žijí aktivně v církvi, jsou totiž často zanořeni do mnohotvárnosti teologie, liturgie, kultury a zejména vnitrocírekevních otázek, takže je pro ně mnohdy obtížné jádro víry vnímat tak silně, aby ho mohli přiblížit těm, kdo se o jeho poznání, mnohdy velmi neorientovaně pokoušejí. Vždyť svět života v církvi pokud jde o obsahy víry, liturgii i některé oblasti etiky, je mnoha současníkům světem zcela neznámým a v mnohém nepochopitelným. Spíš než hledání srozumitelného výkladu základů víry takto neznalým bývá důležitější hledat u každého třeba nepatrné zkušenosti víry nebo poznání křesťanství a na ně navázat. A znovu a znovu zaměřovat cesty poznání k jádru křesťanské zvěsti a k rozhovoru o tom, co k jejímu přijímání může vést. 

Druhý úkol – snaha porozumět současnému dění

Jako druhý úkol, prakticky stejně důležitý, můžeme vidět vytrvalé a nepředpojaté poznávání světa a lidí kolem nás. Tedy snaha porozumět současnému dění a životním cestám dnešních lidí a to vše vnímat a posuzovat ve světle evangelia. V evangeliu vidět především zvěst o spáse, nikoliv nějaký nový zákoník. Je také třeba osvobozovat se od předsudků, které snadno o tzv. „nevěřících“ nebo „nepraktikujících“ křesťané mají. Jde o poznávání s láskou a úctou a o jeho využití podle slov koncilu:  Boží lid ovlivněný vírou, že je veden Duchem Páně naplňujícím vesmír, se snaží rozeznávat v událostech, potřebách a přáních, na nichž se podílí spolu s ostatními lidmi naší doby, pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru. Víra totiž osvěcuje všecko novým světlem a zjevuje Boží úmysl týkající se celkového povolání člověka, a proto vede mysl k řešením plně lidským. (GS 11)

Jen tak lze z bohatství evangelia vybírat věci „nové i staré“, které jsou reálnými odpověďmi na reálná tázání a hledání konkrétních lidí, ne odpověďmi na otázky, které si nekladou a nabídkou „zboží“, které nehledají. Znamená to samozřejmě znovu a znovu „dávat do závorky“ naše vlastní stereotypy křesťanského života a vnímat originalitu každého jednotlivce. 

Třetí úkol – důvěra vůči Duchu svatému

Třetím úkolem je pozornost a důvěra vůči Duchu svatému. On totiž jediný uschopňuje křesťana k účinné misionářské práci a jeho působení je pro přijetí víry nezbytné. Což vyjadřuje stručně apoštol Pavel slovy: Kdo mluví pod vlivem Ducha Božího, nemůže nikdy říci: „Proklet buď Ježíš!“ a stejně tak jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“ (1Kor 12,3) Nejde zde samozřejmě o nějaké majetnický vztah k Duchu svatému. Ale tomuto Duchu se člověk otvírá v modlitbě. A dává mu prostor také tehdy, když se osvobozuje od svých vlastních požadavků nebo od nepatřičného přesvědčení, jak na vše stačí sám. Duch Boží je schopen být mezi námi jako tichý a činný společník. A hlavně – on je ten, kdo realizuje zájmy Boží, nikoliv naše.

Proto je tak důležitý při misii duch chudoby. Je tím myšlena chudoba, která ví a uznává, že nejde o realizaci našich lidských plánů, třeba nejlepších, a že nejde v prvé řadě o uplatnění jakékoliv lidské a tedy jen naší schopnosti, intelektuální převahy nebo touhy druhým pomáhat k víře. Cestu víry otevírá vždy nejdřív nějakým způsobem Bůh sám a křesťan přichází až potom v roli pomocníka a interpreta, sám ale není původcem víry.     

Univerzální metoda sdělování evangelia neexistuje

Adresáti evangelizace představují v úhrnu velmi různou skupinu lidí co do věku, vzdělání, předchozích duchovních zkušeností i charakterových a osobnostních vlastností. To znamená, že jediná univerzální metoda sdělování evangelia a vedení k víře nemůže existovat. Existují samozřejmě některé zásadní požadavky určité principy a vyzkoušené postupy, které kdo má. Ale v konkrétních situacích musí být vždy zváženo, co je v dané situaci a u konkrétní osoby vhodné. O osobních preferencích lze někdy svědčit, ale vždy je nutná ochota stavět je jaksi do pozadí.

Smysl misie není „získávání dušiček, aby nás bylo více“

Nakonec uvažme, co je smyslem misie. Nemůže to být jakési „získávání dušiček, aby nás bylo více“. A také ne snaha vymodelovat vzorného křesťana podle těch nejlepších zásad a požadavků. Je to práce rybáře, rozsévače nebo posluchače, který ví, že zásadním zadavatelem misie je Bůh sám a že jeho úžasnými nástroji jsou láska k člověku a milosrdenství. A že tedy nemůže jít o úspěch evangelizujícího, ale o prospěch těch, kdo se s misijním působením setkají.

Každý člověk absolvuje mezi narozením a smrtí cestu, která je originální a která nebývá přímá, ale má své odbočky bloudění i slepé uličky. To se týká také cesty víry. Pokud by chtěl někdo uskutečňovat zaručeně úspěšnou misii, kdy by se člověk obrátil a potom už bez zastávek a bloudění pokračoval dál, málokomu by prospěl. Misijní snažení může být v nejlepším případě pomocí na určité etapě cesty, kterou ani ten nejlepší misionář nemůže celou určit a ovlivnit. Jde o pomoc k tomu, aby se spása čili záchrana, kterou Ježíš přinesl a uskutečňuje, realizovala v životě člověka. Nejde o úspěšnou výrobu křesťanů podle zvoleného nebo přejatého vzoru. Misie má být spoluprací na díle spásy, které Bůh začal, koná a chce dovést k dobrému konci.