FAQ
FAQ
Často kladené otázky o farnosti, církvi a víře
Spíše než hotové odpovědi jsou dále nabídnuty podněty k dalšímu přemýšlení a společnému hledání...
Těšíme se, že se nám ozvete (viz Kontakty).
-
Kdo je u nás ve farnosti vítán? aneb POHOSTINNOST
V naší farnosti je vítán opravdu každý. Tedy aspoň se o to snažíme. Je fakt, že občas někoho třeba nechtěně odradíme či vylekáme. Ale vědomě netřídíme lidi podle žádných kriterií (tedy ani náboženských), ani podle míry plnění (často domnělých) náboženských „požadavků“, a samozřejmě ani podle barvi pleti, či politické, sexuální či jakékoli jiné orientace. Jen asi budeme mít trochu problém s lidmi, kteří by právě toto chtěli naším jménem dělat.
Máte na věci jiný názor, než čekáte od nás? Tím spíše jste vítáni, protože rozmanitost názorů, pohledů a životních zkušeností je u nás nejen vítaná, ale pro život farnosti zásadní.
Jsme přesvědčeni, že to nejsme my, kdo máme pravdu, ale že Pravda, kterou jsme poznali v Ježíši, se uchází o každého z nás, a to jemu maximálně přiměřeným způsobem.
Pokud se někdo někdy cítil být někým u nás ve farnosti nepřijatý, nepochopený či odmítnutý, moc se mu omlouváme a povzbuzujeme jej, aby to s námi nevzdával.
Zajímá vás víc? Třeba kde potkáte lidi, kteří se takovémuto vzájemnému přijímání chtějí učit?
-
Co pořád máte s tím Ježíšem? aneb VYZNÁNÍ
Ano, máte pravdu, s těmi křesťany to je někdy těžké. Samé Ježíš sem, Ježíš tam, Ježíš onde, ale skutek utek. Ale v naší farnosti doufáme, že slovo Ježíš pro nás není jen nějaká slovní vata jako v onom vtípku z hodiny náboženství, kdy paní katechetka říká: "Hádejte, děti, co je to? Je to takové zrzavé, malé, má to dlouhý huňatý ocas, skáče to po stromech a louská oříšky!" Pepíček se přihlásí a říká: "No, paní katechetko, normálně bych řekl, že to je veverka. Ale že jste to Vy, tak to asi bude Ježíšek!"
Ježíš, Bůh PRO nás
Nechceme mít takto plná ústa Ježíše. Ale chtě nechtě Ježíš Kristus, Mariin syn, narozený někdy kolem začátku našeho letopočtu, je pro nás opravdu tím, kolem koho se u nás všechno točí. Své životy se snažíme naopak postavit na tom, že tento Ježíš má plná ústa nás! A že nás má především plné srdce. Prostě že je tady úplně, plně a nekonečně PRO nás. Nikdy proti nám. A když říkáme "nás", myslíme tím úplně každého člověka...
Z toho už je jasné, že Ježíše považujeme za někoho, kdo je v tom s námi až po uši (je "plně člověkem"), Přitom ZÁROVEŇ zcela přesahuje veškerá naše omezení (je "plně Bohem"). Jenom někdo takhle napjatý mezi nebe a zemi může naplnit nekonečnou lidskou touhu po lásce. A tenhle Ježíš má svůj jedinečný příběh, o kterém svědčí čtyři starobylá vyprávění zvaná evangelia.
Ježíš, životní proměna
To poznání, že Ježíš je tu zcela pro nás, může naprosto naplnit a z gruntu překopat náš život.
Základní hodnotou naší farnosti je proto víra v trojjediného Boha, v Boha, který je ve své nejhlubší podstatě věčným "TY", věčným společenstvím lásky, které nám tak důvěřuje, že jeden z tohoto společenství se stal jedním z nás. Tato naše důvěra v Boha odpovídající na Boží důvěru v nás je nesená nadějí v uskutečnění této plnosti láskyplných vztahů v celém lidstvu, ba v celém stvoření, v celém vesmíru. Ovocem této vzájemné důvěry je nakonec činná praktická láska ke každému člověku i k celému živému i neživému stvoření.
Proto také v našem životě a službě toužíme být proniknuti úžasem nad bohatstvím stvoření, úctou k člověku, touhou po hlubokých vztazích a službou životu ve všech jeho formách.
Ježíš, srdce vyznání víry
Naše víra v Ježíše je neodmyslitelná od víry v Boží Trojici – v Boha, který je vztahem. V Boha, který není „podstatným jménem“, ale „slovesem“. Tuto trojiční víru společně s celým křesťanským Božím lidem (tj. v jednotě se všemi křesťanskými církvemi), jehož jsme nedílnou součástí, formálně vyznáváme slovy tzv. Apoštolského vyznání víry (viz také 1. část Katechismu katolické církve):
- věříme v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země;
- věříme v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé;
- věříme v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.
Zajímá vás víc? Třeba s čím tenhle Ježíš vlastně přišel? Jaké bylo jeho poselství? Co bylo jádrem jeho služby?
Mrkněte se třeba na oddíl Radostná zpráva.
- věříme v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země;
-
Ježíš je možná zajímavý, ale církev? aneb VZTAHY
Je-li pro vás Ježíš zajímavý, pak vás možná bude zajímat i ta partička, kterou kolem sebe během svého pozemského života dal dohromady (říkal jim "učedníci"). A tam, u Ježíšových prvních učedníků, to všechno, čemu dneska říkáme "církev", začalo. Nebo že by ještě dřív a hlouběji?
Církev jako obraz Trojice
Církev pro nás nezačíná mezilidskými vztahy, ale má svůj pravzor ve stále živém společenství trojjediného Boha, Boha PRO nás (Bůh Otec), Boha VEDLE nás (Bůh Syn, Ježíš Kristus) a Boha UVNITŘ nás (Bůh Duch svatý).
A právě této síti vzájemně provázaných vztahů mezi nebem a zemí a mezi sebou navzájem říkáme "církev" (z řeckého "ek-klesia", tj. "svolání dohromady", či "kyriaké", tj. ta, která patří Pánu - Kyrios).
Církev jako vtělení duchovní cesty
Proto tedy takto chápanou církev nepovažujeme za něco "navíc" k naší osobní duchovní cestě na hlubinu, nebo dokonce něco, co by nám v této cestě překáželo. Církev vnímáme jako něco, co je výrazem, zakořeněním či "vtělením" této autentické duchovní cesty a co zároveň této cestě poskytuje praktické zakotvení v reálných vztazích a zodpovědnostech v tomto světě.
Církev jako výraz vztahovosti lidství
Je i běžnou lidskou zkušeností, že hledáme přátele, vzájemnost, přijetí, pochopení, pomoc druhých. Proto chceme (a asi i potřebujeme) někam patřit. Obvyklá námitka je, že církev - a především její členové - jsou vše možné, jen ne ti správní a svatí. Ale to věděl i Ježíš, když v Bibli hned o pouhých pět veršů dál poté, co Petrovi řekl "Ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev" (Mt 16,18) říká témuž Petrovi: „Jdi za mne, ty který mě odporuješ! Jsi mi kamenem úrazu!“ (Mt 16,23). Je normální, že nám mnozí členové církve jsou a budou kamenem úrazu, ale zároveň je to znamení, že církev je pestrá a vejde se do ní opravdu každý.
V naší farnosti se učíme vzájemně si poskytovat takovýto prostor svobodné vzájemnosti uvnitř osobních vztahů, ve vší jejich křehkosti a zranitelnosti, a být tak církví, jak ji Ježíš (asi) zamýšlel.
-
Církev možná ano, ale proč zrovna katolická? aneb STRUKTURA
Možná je vám něco z toho výše řečeného sympatické. Nebo si říkáte, "no, kéž by to tak bylo". Ale vrtá vám hlavou, co má tohle všechno společného se všemi těmi tituly jako "velebný pán", "důstojný pán", či "monsignore"? S oním striktně hierarchickým systémem, kde na špičce je papež a prostý věřící se svých práv nedomůže? A se všemi těmi dalšími zkostnatělými patriarchálními strukturami a systémy rozhodování? A se všemi těmi barevnými šatečkami a tělocvikem v kostele? Nebo i se vší tou sice nádhernou, ale přeci jen trochu od dnešního života odtažitou krásou církevních staveb či církevního umění? Prostě s tím, co se vám běžně propojí se slovem "katolický"?
Katolicita jako církev pro všechny
Termín "katolická církev", jejíž je naše farnosti součástí, je odvozený od řeckého "katholikos" (od "kata - holos", tj. podle celku), tj. církev "obecná", "všeobecná", "pro všechny"; poslání církve se tak týká všech lidí všech zemí a všech časů. Byla bohužel období, kdy se tato katolicita církve stala charakteristikou spíše rozdělující, než zahrnující, avšak nejpozději od II. vatikánského koncilu (1962 - 1965) se naše církev opět vrací k původnějšímu zahrnujícímu pojetí katolicity.
Vztah k jiným křesťanským společenstvím vyjadřuje koncil např. ve svém dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio: "Kromě toho mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve některé, ba mnohé a významné prvky a hodnoty, které společně budují a oživují církev: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky. Všechny tyto věci, které pocházejí od Krista a k němu vedou, právem patří k jediné Kristově církvi" (UR 3).
Dokonce lze tuto katolicitu otevřít i o krok dál, vůči nekřesťanským náboženstvím, když ve svém dekretu o vztahu k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate Koncil říká: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi“ (NA 2).
Praktická ekumenická spolupráce
Je pro nás velkou radostí, že tato možná příliš vznešeně znějící slova můžeme v Praze prožívat při všednodenních i svátečních kontaktech, setkáních a příležitostech ke spolupráci s několika křesťanskými společenstvími, které ve městě a v jeho okolí působí . Kontaktů z nekřesťanskými náboženstvími nemáme sice tolik, ale jsme navázali několik osobních kontaktů s bratřími a sestrami z židovství a rádi bychom je dál rozvíjeli. Naším mottem je jednota v rozmanitosti - hledání praktických způsobů a cest spolupráce a prohlubování vztahů při zachování onoho jedinečného a specifického, co v tom kterém společenství vnímáme jako požehnání.
Hierarchie jako propojení s počátkem
K tomuto všemu pak nevnímáme jako protiklad, ale spíše jako nástroj to, čemu se u nás říká "hierarchie" (z řeckého "hieros-archein", tj. "svatá vláda", ale také "hieros-arché", tj. "svatý počátek"). Úkolem jáhnů, kněží a biskupů není v církvi "vládnout", ale zajišťovat, aby církev byla trvale spojena se svým "počátkem", Ježíšem Kristem a jeho radostnou zvěstí. Všechny praktické linie zodpovědnosti pak mají sloužit k tomu, aby církev mohla i v dnešním světě naplňovat své poslání. Role hierarchie je vždy a zásadně služebná - uschopňující - zmocňující. Jáhni, kněží a biskupové mají být služebníky a průvodci všech ostatních věřících, aby ti mohli jako celek být pro širší společnost znamením a nástrojem požehnání, které je Kristem darováno úplně všem lidem bez rozdílu.
-
Jak můžete být součástí církve, která ... ? aneb SELHÁNÍ
Tato otázka je pro mnoho z nás jednou z nejbolavějších. Jak je možné, že v jménu toho, který hlásal lásku k nepřátelům a který také pro tyto své nepřátelé zemřel na kříži, byli lidé schopni vést křížové války, násilně evangelizovat domorodé obyvatele či provádět teroristické útoky vůči těm, kteří vyznávají jinou víru či patří k jinému národu? Jak je možné, že ve jménu toho, který byl ztělesněním praktické lásky k těm nejposlednějším a nejslabším, byli mnohdy lidé jiných názorů, ženy, lidé jiné pleti nebo jiné sexuální orientace, či lidé nějak se vymykající běžným zvyklostem považováni za podřadné, nebezpečné a hodné marginalizace či dokonce upálení? Jak je možné, že ve jménu toho, který bral do náruče děti a dával je za příklad důvěry v Boha Otce, byli mnozí z těchto maličkých pod rouškou zbožnosti služebníky církve zmanipulováni, okradeni o lidskou důstojnost a sexuálně zneužiti?
Základní postoj tváří v tvář selháním
Ve světle všech těchto a podobných otázek by bylo nejspíše nejlepší pouze zahanbeně mlčet, nést důsledky těchto hanebností a dělat všechno pro to, aby se takovéto věci nemohly již nikdy opakovat. Pokud k tomuto nebudeme mít odvahu, pak jakákoli slova snažící se vysvětlit historický kontext těchto zvěrstev či vyslovující jakkoli upřímně míněné omluvy budou zbytečná.
Sedm "mea culpa" papeže Jana Pavla II.
Při veškeré bolesti, která z těchto historických i nedávných situací v nás zůstává, máme také radost, že něco z toho se již po mnoho let v naší církvi krok za krokem děje.
Papež Jan Pavel II. na přelomu tisíciletí vyhlásil Sedm "mea culpa" (12. března 2000), ve kterých vyznal vinu těch, kdo v církvi:
(1) odporovali vyznání víry a svatému evangeliu,
(2) připustili metody nesnášenlivosti ve službě pravdě,
(3) narušili jednotu Kristova Těla a zranili bratrskou lásku,
(4) způsobili utrpení synům a dcerám izraelského národa, národa Smlouvy,
(5) nechali se vést pýchou a nenávistí, touhou ovládat druhé a nepřátelstvím vůči příslušníkům jiných náboženství a slabších společenských skupin, např. vůči migrantům či Romům,
(6) zraňovali lidskou důstojnost druhých, porušovali jejich práva, či ponižovali a vytlačovali na okraj ženy, či diskriminovali na základě barvy pleti či rasy,
(7) zneužívali nezletilé, marginalizovali chudé, zabíjeli nenarozené děti v lůně matky, či nerozpoznali Krista v hladovějících, žíznících, nahých, pronásledovaných a vězněných.
Praktické kroky k nápravě
Postupně jsou v církvi přijímána konkrétní opatření, která v těchto a dalších oblastech vytvářejí v církvi prostor transparentní spoluzodpovědnosti, do které jsou postupně vtahováni všichni věřící a vyváří se tak prostor, kde pro podobná zneužití duchovní moci není již tolik místa.
Velký kus cesty, zvláště v oblasti vztahů k ženám, příslušníkům židovského národa a náboženství, migrantům a uprchlíkům, lidem jiné sexuální orientace, rozvedeným a znovu sezdaným, a především v oblasti ochrany před zneužíváním moci, svědomí a sexuálního zneužívání, církev ušla v posledních letech pod vedením papeže Františka.
Mnohá z vyřčených slov pokání ještě čekají na praktickou nápravu, projasnění struktur a nové návyky ve všednodenním životě. Avšak nelze čekat, až to udělá někdo za nás. A rádi bychom k tomuto procesu přizvali i vás, abyste nám - ať už zvenčí, či zevnitř naší farnosti - v tomto procesu obnovy pomohli.
-
Nabízíte něco pro můj osobní růst? aneb SPIRITUALITA
Ano, pokoušíme se. Vždyť křesťanství je cesta. Pohyb. Proměna. Radikální transformace postupně pronikající naše nitro i naše vztahy. Na této cestě nejsme sami. Otevíráme se radikálnímu přijetí ze strany toho, který je sám Cestou. Putujeme spolu s druhými. Všechno ostatní, s čím se v křesťanství setkáváme, je buď podporou pro tuto cestu, nebo jejím ovocem.
Co tedy v této oblasti nabízíme přímo v naší farnosti? To už najdete v dalších oddílech tohoto webu. Rozbalte si, prosíme, především položku menu Co nabízíme a podřízenou položku Vzděláváni
-
Co dalšího od vás mohu očekávat? aneb SLUŽBY
Kromě nabídky služeb v oblasti spirituality a bohoslužeb, na které jsme poukázali v předchozím oddíle, považujeme za základní službu naší farnosti vytváření prostoru pro Naslouchání a přijetí.
-
Koho v hostivařské farnosti potkám? aneb IDENTITA
Římskokatolická farnost Hostivař je společenstvím katolických křesťanů, kteří chtějí v Kristově Duchu, na biskupem svěřeném území, pod vedením faráře a ve spolupráci se všemi lidmi dobré vůle ŽÍT ŽIVOT SLOUŽÍCÍ ŽIVOTU (poslání farnosti), tj. žít z Kristovy radostné zvěsti a sloužit jejímu šíření ve službě všem lidem, zvláště těm nejpotřebnějším.
-
Mohu se i já nějak zapojit? aneb SPOLUPRÁCE
Jsme přesvědčeni, že křesťanství bez spolupráce mezi křesťany a všemi lidmi dobré vůle není plným křesťanstvím.
Pokud byste se i vy chtěli zapojit do některých služeb či projektů naší farnosti a přinášet sem něco z vašeho jedinečného způsobu, jak být v tomto světe pro druhé, mohou vám pomoci některé z níže uvedených odkazů. Pro zapojení se do některé ze služeb naší farnosti není třeba se zcela ztotožnit s jejím posláním, ale přeci jen je dobře vědět, že přibližně tímto směrem naše farnost touží růst.
Jakými způsoby se můžete na tomto poslání naší farnosti podílet?
-
Co děláte s těmi miliony z restitucí? aneb EKONOMIKA
Tzv. "církevní restituce" (čili částečná náhrada původního církevního majetku) byl proces náročný, proces složitý, proces kontroverzní, proces, s jehož praktickým provedením či konkrétními parametry ne každý v církvi souhlasil a dodnes jsou na něj i u nás ve farnosti různé názory. S odstupem času je už však jasné, že pokud se zohlední jak zdroje, které byly takto znovuzískány, tak zdroje, které jsou v přechodném období každoročně menší a menší, a pokud se k tomu přičte nezkušenost naší české církve ve správě majetku a investicích, stejně jako stále menší ochota dotovat církev u těch, kdo rozhodují o přidělení různých grantů a dotací, celková úroveň materiálního zabezpečení naší církve bude v nejbližších letech klesat.
Prohlášení Arcibiskupství a farnosti Hostivař
20.5.2021
Společné prohlášení Arcibiskupství pražského a Římskokatolické farnosti u kostela Stětí sv. Jana Křtitele Praha – Hostivař k dezinformacím publikovaným serverem kverulant.org
Milí farníci,
v uplynulých dnech bylo Arcibiskupství pražské i naše farnost vystaveny mediálním útokům vyvolaným lživými tvrzeními publikovanými na serveru kverulant.org.
Nejprve musíme jednoznačně odmítnout nepravdivá tvrzení a obvinění, která server zveřejnil ve zlém úmyslu poškodit dobré jméno řady představitelů Arcibiskupství pražského a která dopadají i na farnost u kostela Stětí sv. Jana Křtitele Praha – Hostivař.
Současně bychom rádi uvedli na pravou míru informace týkající se farnosti a nakládání s jejím majetkem:
Naše farnost byla vlastníkem pozemků v Hostivaři, které byly dlouhé roky užívány jako pastvina a o jejich ekonomickém využití se jen diskutovalo.
V loňském roce se však objevila příležitost, jak naplno využít potenciál pozemků nejen pro dobro farnosti, ale i pro dobro všech bratří a sester naší arcidiecéze.
Po rozvážení a konzultacích s oborníky jsme s radostí souhlasili s tím, že pozemky vložíme do Nadace Arietinum, kterou za veřejně prospěšným účelem podporovat činnost a poslání Římskokatolické církve a pražské arcidiecéze, zejména pak činnost duchovenskou, sociální či charitativní, založil pan kardinál Dominik Duka.
Mějme na paměti, že farnost pozemky nabyla v rámci církevních restitucí a stala se jejich pouhým správcem. Arcidiecéze i farnosti nesou odpovědnost v duchu solidarity využitelný majetek obhospodařovat pro dobro celé arcidiecéze.
Tento dar umožní nadaci zajistit dlouhodobý a udržitelný výnos, který pak bude rozdělen v souladu s účelem nadace mezi jednotlivé součásti církve podle jejich potřeb.
Věříme ve slova knihy Kazatel: „Pouštěj chléb svůj po vodě, a po mnohých dnech navrátí se k tobě“ (Kaz 11,1). Proto se těšíme z toho, že rozhodnutí darovat pozemky Nadaci Arietinum bude požehnáním pro nás všechny a také příkladem, který budou následovat další.
Mons. Jan Balík, generální vikář
Mgr. Karol Matlok, MIC
Viz také článek Církve a stát: desatero mýtů a fakta
1. mýtus: Navrácený majetek v hodnotě 134 miliardy korun je nepřiměřeně vysoký.
O vyrovnání vztahů mezi církvemi a státem se jedná od poloviny 90. let. Navrácení církevního majetku byl od počátku nezbytnou součástí vyrovnání. Po odmítnutí církevních asignací byl církevní majetek považován za hlavní zdroj financování církví a náboženských společností v situaci, kdy státní rozpočet přestane financovat duchovenské aktivity církve (platy duchovních a příspěvek na provoz ústředí). Na vymezení a ocenění původního církevního majetku spolupracovalo ministerstvo kultury s ministerstvem financí a ministerstvem zemědělství na základě podkladů od církví a náboženských společností. Tyto podklady a metodika ocenění byly v roce 2008 kontrolovány a verifikovány renomovanou mezinárodní poradenskou firmou Ernst & Young. Pokud by se měla hodnota navráceného církevního majetku změnit, je nezbytné kvalifikovaně říci, v čem byla metodika stanovení hodnoty nesprávná, co je třeba změnit a jak nově stanovit hodnotu majetkové podstaty vyrovnání vztahu mezi církvemi a státem.
2. mýtus: Majetek určený církevnímu vyrovnání církvím nepatřil.
Církevní majetek zahrnutý do návrhu vyrovnání představuje pouze majetek církví (farností, diecézí), řádů a náboženských společností registrovaný v pozemkových knihách a zabraný státem po 25. únoru 1948. Je nepochybné, že tento majetek k rozhodnému datu církvím a jejich subjektům nepochybně patřil.
3. mýtus: Církve budou vyrovnáním zvýhodněny proti restituentům.
Na rozdíl od restituentů bude církvím vrácen pouze majetek, který je v držení státu, konkrétně Pozemkového fondu a Lesů České republiky. Bývalý církevní majetek ve vlastnictví obcí, krajů a všech právnických a fyzických osob zůstane nedotčen. Církevní vyrovnání se netýká náhrady za živý a mrtvý inventář, který restituenti obdrželi. Zákon o půdě, podle kterého byla provedena restituce majetku fyzických osob, určoval naturální restituci i v případech, kdy původní majetek nemohl být ze zákonných důvodů vydán. Tomu odpovídalo i „ocenění“ majetku, aby náhradní naturální restituce mohla být vůbec uskutečněna. Srovnávání restitucí s církevním vyrovnáním je nemožné z metodických důvodů. Na rozdíl od restituentů nebudou moci církve žádat o náhradu majetku v naturální formě. Namísto toho jim má být vyplacena adekvátní finanční náhrada. Církve tedy nejsou zvýhodněny oproti restituentům, spíše naopak.
4. mýtus: Majetek se bude vracet v nejméně vhodném období ekonomické recese.
Systematická diskuse o církevním vyrovnání byla zahájena vládou Miloše Zemana v letech 1998 - 2002. Ministr kultury tehdejší sociálně demokratické vlády Pavel Dostál ustanovil komisi pro narovnání vztahů mezi církvemi a státem. Hodnota majetkového vyrovnání, s níž se pracovalo v roce 2000, činila 100 miliard korun. Tato suma vloni odpovídala částce 131 mld. Kč v cenách roku 2011. Na konci letošního roku při očekávané roční míře inflace 2,9% by činila 134,556 mld. Kč! Byla by tedy o 556 milionů vyšší než částka, kterou nyní předkládá vláda České republiky! V roce 2008 skončilo 10leté období hospodářské expanze, které bylo vystřídáno obdobím hospodářského poklesu vyvolaného světovou finanční a dluhovou krizí. Po něm přišla hospodářská recese, která nás prozatím sužuje. Makroekonomická predikce Ministerstva financí ČR odhaduje v příštím roce 1% reálný růst s výhledem 1,9% na rok 2014 a 2,7% pro rok 2015. Hospodářské oživení se začíná blížit i k nám. Navíc navrácené zdevastované církevní budovy budou vyžadovat nemalé investice pro jejich záchranu nebo jiné užití. Církevní vyrovnání tak pro naši ekonomiku může představovat významný pro-růstový impuls.
5. mýtus: Finanční vyrovnání s církvemi destabilizuje náš státní rozpočet.
V žádném případě. Vždyť dodatečné výdaje ve výši 1,97 mld. Kč ročně představují pouze 0,17% plánovaných rozpočtových výdajů letošního roku.
Přestože vyplácení státního příspěvku církvím v rámci církevního vyrovnání skončí za 17 let, tak už v 15. roce vydá státní rozpočet na církve méně než by musel vydat, pokud by k církevnímu vyrovnání nedošlo. Po 30 letech, v roce 2043 zmizí položka církve z výdajů státního rozpočtu. V roce 2055 se vyrovnají celkové náklady na církve a církevní vyrovnání od roku 2013 s rozpočtovými výdaji na církve, pokud by k vyrovnání nedošlo. V roce 2062, 50 let od církevního vyrovnání, bude kumulovaná rozpočtová úspora díky jeho přijetí 28,63 mld. Kč v cenách roku 2011 ve srovnání se stavem, že by k vyrovnání nedošlo. Po ukončení splátek finančního vyrovnání v roce 2043 bude rozpočtová úspora následujícího roku zvýšená o daně z církevního majetku, resp. daně z jeho výnosů činit 3,8 mld. Kč a s rostoucími výnosy z církevního majetku by se měla v následujících letech zvyšovat.
6. mýtus: Navrácený církevní majetek bude z velké části patřit Vatikánu.
Oprávněnými osobami pro navrácení majetku budou farnosti, řády, kongregace, diecéze a další instituce registrované v České republice. Tyto právnické osoby budou mít plné dispoziční právo k majetku. Rozhodování o použití výnosů z majetku bude zcela v jejich kompetenci. Schválení Vatikánu podléhá pouze zcizení (prodej) majetku římskokatolické církve, jehož cena převyšuje 1,5 milionu eur. Jedná se o kontrolní mechanismus římskokatolické církve, který má zabránit defraudaci velkých rozměrů. Z tržby za prodaný církevní majetek stejně jako z jeho výnosů se Vatikánu nic neodvádí.
7. mýtus: Majetek dostanou preláti úkor potřebných.
Církve provozují sociální zařízení, v nichž pečují o zdravotně postižené, staré a opuštěné spoluobčany v nouzi. Provozují charitativní činnost doma i v zahraničí. Zkušenosti ze zemí, kde se taková veřejně prospěšná činnost kontinuálně rozvíjela v době, kdy u nás vládl komunismus, ukazují, že církve v komplexu svých sociálních aktivit nemají alternativu. Například u našich sousedů se církve staly robustním nástrojem pomoci občanům v nouzi, který efektivně doplňuje státní systém sociální péče. Je pravděpodobné, že výnosy z navráceného církevního majetku pomohou zvýšit úroveň sociální a specifické zdravotní péče v naší společnosti.
8. mýtus: Církve se stanou bohatými korporacemi s mocenskými ambicemi.
Církve budou muset během 30 let nahradit roční příjmy ze státního rozpočtu ve výši 1,5 mld. Kč. Nemohou to učinit jiným způsobem než prostřednictvím výnosů z navráceného nemovitého a finančního majetku. S tímto majetkem musí podnikat tak, aby roční výnosy za 30 let dosáhly nejméně 1,5 mld. Kč v současných cenách. Vzhledem ke stavu, struktuře a dislokaci tohoto majetku se jedná o obtížný úkol. Jeho naplňování neumožní církvím využívat navrácený majetek neproduktivně a neefektivně. Ztráty z hospodaření či jiné majetkové újmy by církvím znesnadnily zachování současné úrovně jejich výdajů v budoucnu, zvláště však po roce 2043, kdy skončí vyplácení vyrovnávacího příspěvku. Vyhnout se bolestným výdajovým škrtům či bankrotu, znamená odpovědné a efektivní hospodaření spojené s pečlivým zvažováním navyšování neproduktivních výdajů. Na ně si budou muset církve předem vydělat! Současná situace církví a navrhovaný způsob církevního vyrovnání téměř vylučují jiné použití výnosů z navráceného majetku než pro vlastní provoz a klíčové činnosti, jež zabezpečují církve po celém světě. Navíc je po kvalitní sociální a zdravotní péči, vzdělávání, kultuře a zlepšení stavu většiny církevních architektonických památek v naší zemi dlouhodobě neuspokojená vysoká poptávka, na niž veřejné rozpočtové zdroje už dávno nestačí.
9. mýtus: Církve nebudou umět s navráceným majetkem dobře hospodařit.
Stav majetku k navrácení církvím je ve většině případů takový, že horší už snad být ani nemůže. To je výsledek déle než 60leté státní správy. V době znárodnění byl tento majetek funkční a ve velmi dobrém stavu. Vedle církevních vlastníků se o něj dlouhodobě starali patroni, kteří byli po roce 1948 rovněž vyvlastněni. Budovy k navrácení na sebe často upozorňují svou opuštěností a žalostným stavem. Ruiny, v něž se mnohé budovy přeměnily jsou památníkem nedobrého hospodaření se „všelidovým“ majetkem, resp. stále viditelným produktem komunistické a státní majetkové správy. Církve, pokud nebudou moci nemovitosti přímo využívat, je podobně jako jiní soukromí vlastníci pronajmou k produktivním účelům, aby se mohly podílet na ekonomických výnosech z nich.
10. mýtus: Církevní restituce jsou nespravedlivé.
Nejde o restituce. Obsahem pojmu restituce je navrácení do původního stavu. V případě církevního majetku restituci nelze provést, neboť mezi znárodněným majetkem a jeho současným stavem a strukturou je nesrovnatelný rozdíl. 44% majetku původního majetku je nenávratně ztraceno a 56% majetku se vrátí ve stavu odlišném, než jak byl církvím bez náhrady zabaven. V původním rozsahu nelze obnovit patronáty zaniklé znárodněním majetku patronů. Legitimnost navrácení církevního majetku se opírá rovněž o rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Je zřejmé, že minulé majetkové a hospodářské poměry nelze obnovit v původní podobě. Proto návrh zákona řeší především budoucí vztahy sekulárního demokratického státu a církví. Státu odpadne povinnost financovat duchovenské aktivity církví ze státního rozpočtu. Z daní nevěřících nebudou hrazeny mzdy duchovních, jejich pojištění jako státních zaměstnanců, platy církevních zaměstnanců a další náklady na provoz církví. Rozpočtové prostředky bude možno použít k účelu, s nímž se bude ztotožňovat větší část společnosti. Náklady na duchovenské aktivity budou církve hradit z vlastních zdrojů. Stále kladená otázka „Kdo na koho doplácí?“, ztratí v souvislosti s církvemi smysl. Zatímco nekonečné diskuse o církevním majetku naši společnost dlouhá léta rozdělovaly, tak je značně pravděpodobné, že „vyrovnání“ spojené s dobrým hospodařením s církevním majetkem nesoucím výnosy, z nichž se budou státu platit daně, umožní církvím zvýšit rozsah a kvalitu poskytované sociální péče, zdravotnictví, vzdělání, kultury a charity. Prospěch z toho budou mít věřící i nevěřící, což nepochybně přispěje k větší společenské harmonii v naší zemi.